pondělí 8. května 2017

Odeon

Tentokrát shodou okolností o třech knihách od Odeonu.


Han Kang - Vegetariánka

Vegetariánka nedávno vpadla na český knižní trh s pověstí vyhlášené knihy, která obdržela Man Booker International Prize 2016. Han Kang ve své zemi - Jižní Koreji s knihou neprorazila, proslavil ji právě až anglický překlad. 
Spisovatelka ve Vegetariánce zobrazuje postavení žen, intimní všednost lidí a zvyklosti, které v její společnosti panují. Postupně nám vypráví tři postavy o jedné ženě, která se kvůli drsnému a osudnému snu rozhodne být vegetariánkou. Nejprve se o ní dozvídáme prizmatem jejího manžela, který pro ni nemá nejmenšího pochopení, dále ji nazíráme očima jejího švagra a nakonec její sestry. Postupně se nám tak skládá obraz jedné jihokorejské rodiny ve dvou generacích se vším, co k tomu patří. Rozhodně nečekejte, že vegetariánství je jediným tématem, které kniha řeší.
Není to zrovna veselé nebo akcí nabité čtení, ale rozhodně vám rozšíří obzory. Skrze román se poučíte a nahlédnete do fungování dosti odlišné společnosti. Velmi oceňuji také rozsáhlý a informačně bohatý doslov české překladatelky Petry Ben-Ari, který v interpretační části může případně dopomoct k pochopení některých zmínek či pasáží a popisuje osudy knihy i autorky.

Dimitri Verhulst - Opozdilec

V tomto případě nám Odeon umožnil přečíst si překlad současného belgického autora. Můžu říct, že Opozdilec mě opravdu bavil. Na malém prostoru autor vypráví příběh sedmdesátníka, který už nevydrží žít svůj život, a proto se rozhodne předstírat Alzheimerovu chorobu. Ničí ho totiž manželství s příšernou ženou, nepochopení, které ho pojí s jeho dětmi, i ubíjející maloměstský život. 
Takhle stručně to může znít jako opravdu smutné téma, které by se dalo vyprávět pateticky a depresivně. A smutný tento příběh bezesporu je, nicméně autor ho vypráví naprosto geniálně. Ze všeho nejlepší (tedy vedle celkem šíleně znějícího námětu) je na knize rozhodně jazyk (ačkoli soudím samozřejmě český překlad). Výrazy a slovní spojení jsou tak dobře zvolené, vtipné a trefné, že jazyková stránka z velké části obstarává i veškerý humor v knize. A ten je opravdu černý a sarkastický, takže pokud vás něco podobného pohoršuje nebo nebaví, knihu nečtěte. Pokud ale máte podobný styl humoru rádi, rozhodně do toho jděte, já jsem se u čtení smála nahlas. 
Kniha zobrazuje život člověka, který byl během let sice naplněný prací a koníčky, nicméně v soukromí tento jedinec spokojenosti nedosáhl, a proto se rozhodl vzít alespoň jeho poslední část do vlastních rukou. Celé je to vyprávěno v ich-formě samotným aktérem - ne tak úplně jako souvislý příběh, spíše jako historky z jeho života. Důležitým prvkem je také kritika už zmíněného maloměšťáctví a žití vlastního života podle cizích pravidel. Navíc je v knize významně zmíněn Bohumil Hrabal. Moc doporučuji! :-)
"Lidé v mém věku nemívají facebook ani nic sociálního na počítači, aby zatočili se samotou, ba ne, my se setkáváme v reálném životě s úděsnou pravidelností na pohřbech a udrržujeme takto úplně sami od sebe kontakt s řídnoucím vnějším světem."

Marek Šindelka - Únava materiálu

A nakonec jednu českou prózu. Konečně jsem si taky přečetla oceněnou Únavu materiálu a pochopila všechny ty reakce na knihu - často je zmiňován výborný námět, ale slabší nebo zvláštní zpracování. S tím námětem je to jasné, uprchlictví je zkrátka aktuální problém a rozhodně by se o něm mělo mluvit, psát, vědět. Určitě je autorovi ke cti, že se už pustil do tvorby románu věnovanému pouze tomuto tématu a ještě z pohledu samotných uprchlíků, k tomu není co dodat. 
A k tomu zpracování: kniha jistě není pro každého. Není pro čtenáře, kteří hledají lehkou zábavu, to pověstné "lehké a rychlé čtení". Šindelka užívá kratičké věty, časté popisy věcí a prostředí, vypisuje jaksi s odstupem vnitřní monology postav a naopak šetří s dialogy. Příběh vlastně nemá jasný začátek a konec, nevíme, o kom přesně vypráví, neznáme národnost postav, jejich věk a často ani jména. Dvě hlavní postavy se ve vyprávění střídají a u nové kapitoly si čtenář není dlouho jistý, o kom je zrovna řeč. Zkrátka dá trochu zabrat se v knize zorientovat a sžít se s autorovým stylem. Přesto se Marku Šindelkovi myslím podařilo velice trefně a syrově popsat alespoň zlomek toho, co můžou tito jedinci prožívat a jak je s nimi zacházeno. A hlavně připomenout, že jsou to taky lidé..

Takže Odeon, jako vždy, nabídl další kvalitní, netradiční a zajímavé čtení. :-)

čtvrtek 20. dubna 2017

Nedávno

Pár z těch, co mi nedávno prošly rukama a hlavou.


Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce

Tahle kniha se mi asi líbila z těch, co jsem od Murakamiho četla, nejvíce. Vzala jsem jeho tvorbu zřejmě z té slabší stránky, takže mám pořád to nejlepší před sebou (třeba Norské dřevo), což je moc fajn. V Na jih od hranic, na západ od slunce Murakami řeší svá obvyklá témata. Lidskou existenci a hledání jejího smyslu, osudovost a promarněné příležitosti. Tentokrát se zaměřuje hodně na individualismus a na to, do jaké míry se jedná o pozitivní vlastnost a kdy už se stává sobectvím. Příběh jedináčka Hadžima se mi moc líbil, ale ze všeho nejvíc mě bavila záhadná postava Šimamoto. Na Murakamiho knihách mám nejraději tu jedinečnou atmosféru, poklidnou a vážnou, tak nikdo jiný nepíše. Je mi z toho vždycky duševně dobře - je to prostě jako droga, takže už se klepu na další. :-)

Milan Kundera - Nesmrtelnost

Kundera je záruka kvality. V Nesmrtelnosti dotahuje nejdále ze všech česky psaných děl svou zamýšlenou románovou poetiku. Porušuje jednotu děje, takže se nám tu v jakési nesmrtelnosti setkává Goethe s Hamingwayem a rozmlouvají spolu. Ti především nejsou spokojeni s tím, že mají čtenáři a literární historici často větší zájem o jejich životy, než o samotné dílo. V jedné z rovin pak vystupuje postava spisovatele Kundery, který se v závěru setká s postavami rovin jiných. Už jste se ztratili? Taky je to první román, v němž autor vytvořil pořádnou ženskou postavu, která není jen objektem sexuální touhy, Naopak je to postava velmi svébytná a zajímavá. Nesnesitelnou lehkost bytí to pro mě sice nepřekonalo, ale stejně je to legendární a výborné.


Jiří Kratochvil - Avion

Jiří Kratochvíl, v současnosti zřejmě stále jediný český autor veřejně se přihlašující k postmodernismu. Jeho dílo určitě není pro každého, chce to trpělivost. Avion je inspirován stavbou stejnojmenného funkcionalistického hotelu v Brně. V románu nám Kratochvil předkládá příběh o spisovateli Hynku Kočkovi, v jehož životních osudech můžeme sledovat mnoho analogií s životem autora. Střídá se tu rovina pojednávající o Hynkově životě s rovinou románu, který zrovna tvoří, tedy fikce ve fikci. Asi tady nebudu prozrazovat, k čemu v druhé polovině dojde a ve které rovině se to stane, každopádně je to dost komplikované a pro Hynka děsivé. :-D Zkrátka postmoderna. Zvláštní kousek, ale stálo to za to.  


Alessandro Baricco - Hedvábí

Tato útlá knížečka v sobě skrývá Francii, Japonskou, dlouhé obchodní cesty, hromady hedvábí a peněz, a navrch ještě příběh o osudovém očarování. Francouz Hervé Joncour má docela zvláštní povolání: nakupuje vajíčka bource morušového a vyrábí z nich hedvábí. Vajíčka se ale jednoho dne nakazí a jediná možnost, jak obchod zachránit, je vydat se na dalekou cestu do Japonska. Tam se Hervé setkává s velmi odlišnou kulturou a lidmi. Jeho blízcí ovšem po návratu domů shledají, že už nikdy nebude stejný jako dřív. Je to příběh poetický, záhadný, krásně napsaný a velmi smutný. 

Tak se nechte inspirovat. :-)

pondělí 17. dubna 2017

Suomikumma - finské podivno

Tak konečně je tu ta nová, (mnou) dlouho očekávaná kniha Pasi Ilmari Jääskeläinena, Magický průvodce městem pod pahorkem. Vážně miluju Literární spolek Laury sněžné, hrozně moc. Taky se mi líbila Pasiho povídka v Lesních liškách. Vzniklo tak ve mně obrovské, asi půlroční natěšení na jeho novou knihu, která měla vyjít letos na jaře. Úžasný název i anotace a taky fakt, že má mít kniha dva různé konce a čtenář v knihkupectví neví, který z nich si koupí, to všechno zní přesně tak magicky, jak bych u Passiho očekávala. Jenže...


Začíná to celé pozvolna a skvěle. Nejprve je čtenáři představena hlavní postava románu - Olli, který vlastní nakladatelství, ztrácí deštníky a je pronásledován podivnými sny. Sny jsou postupně vyměněny za vzpomínky na minulost, na jeho dětství plné záhad a zvláštních zážitků. Do toho se Ollimu do života vrací dávná láska, jež měla na životy obou z páru hluboký dopad, jak čtenář postupně zjišťuje. Tato záhadná, v minulosti Ollim milovaná dívka se stala úspěšnou autorkou knihy Filmový průvodce životem a právě pracuje na dalším díle, které ponese název Magický průvodce městem.

Tohle všechno jsem si v knize zase hned zamilovala. Popisy míst, situací, činů a lidí, kteří mají mnohem "cinematičtější" účinek na přihlížející, než jiné. Taková místa a události člověka vytrhnou z každodenní reality, vytrhnou ho z jeho běžného já a donutí přemýšlet nad krásou okamžiku a prožívat skutečnost jinak. To prostě chcete, aby o tom někdo psal knihy, že.

Téma snů a vzpomínek, které se někdy neovladatelně mísí, je v románu zakomponováno nenásilným způsobem. Obojí zapomínáme stejně snadno, obojí si časem dokážeme v mozku docela překroutit a taky potlačit to, na co myslet nechceme nebo nemůžeme. Řeší se v něm i sociální sítě a jejich dopad na náš život. A taky to úžasné Finsko, podivno plné záhad, hlubokých citů a pout, lehkého nereálna, krutého násilí a sexu.


Jenže... To rozuzlení mě prostě trochu zklamalo. Tolik toho totiž bylo tak do detailu dotaženo do konce a objasňeno! Asi se nedokážu u Pasiho smířit s uzavřeným koncem, tedy vlastně dokonce se dvěma. Všeobecně mám raději otevřené konce, ale něco, co si říká finské podivno a navíc má přímo v názvu slovo magický, si otevřený konec podle mě přímo vyžaduje. Pokud podivno vysvětlíme, tak přece trochu podivným být přestává. Minimálně se tím vytrácí to lákavé záhadno. Byl to tak úžasný nápad se dvěma konci... 

Nějak tím ve mně došlo k odkouzlení knihy, po přečtení Magického průvodce se zdaleka nekonalo to, co po dočtení Literárním spolku. Přišlo mi to po celou dobu čtení tak skvělé, ale ten konec byl na mě prostě překombinovaný a z příběhu se magično, které ve Spolku bezpečně zůstalo, vytratilo. Mám pocit, že by se látka, s níž tu Pasi pracuje, dala s jeho kreativitou zpracovat a vygradovat přece jen lépe. Protože jsem do románu vkládala velké naděje, jsem z toho ještě trochu rozpačitá a moje nepřesvědčenost mě mrzí tím víc, že jsem zatím četla samé pochvalné a nadšené reakce.

Pokud máte zálusk na finskou literaturu, určitě si Magického průvodce přečtěte. Skrývá překvapivé i uklidňující myšlenky a je brilantně komponován, odkrývání informací je dávkováno velmi promyšleně. I přes moje výhrady bylo čtení skvělým zážitkem. Je to zase něco trochu jiného, než na co jsme v našich končinách běžně zvyklí.

Četli jste už Magického průvodce? Co na vyřešení a rozpletení příběhu říkáte? Jak se vám u Pasiho zamlouvá uzavřený konec?

Pasi Ilmari Jääskeläinena - Magický průvodce městem pod pahorkem

středa 5. dubna 2017

Krásná a šokující

Zase tu mám jedno velké doporučení na úlovek z Levných knih. Tentokrát je to kousek z Pestré řady soudobé prózy nakladatelství Plus, jmenuje se Barva mléka a napsala ho britská prozaička a dramatička Nell Leyshonová, které v češtině bohužel zatím vyšla v roce 2014 pouze tahle jedna jediná kniha. Zaujala mě svou krásnou obálkou a následně upoutala anotací, která začíná následující větou:
"Barva mléka je drobný literární skvost, v němž se skrze ojedinělou formu ukazuje osvobozující moc psaní jako prostředku k vyslovené jedinečné prožívané pravdy o sobě i o světě."

Barva mlékajedinečnou formu i obsah. Neexistují v ní velká písmena, výrazy jsou někdy vulgární a zvláštní a formulace nepřesné. V tomto případě to ale vůbec není samoúčelné, naopak použitý styl zdůrazňuje vše, co chce kniha sdělit a o čem pojednává. Pokud by měl někdo dojem, že by ho to při četbě rušilo, musím říct, že jsou to strachy neoprávněné a že případně stojí za to je překonat. Text je dobře strukturovaný a celé vyprávění velmi čtivé a pohlcující.

Vypravěčkou (zapisovatelkou) příběhu je čtrnáctiletá dívka Mary, která žije na anglickém venkově počátkem 19. století, a která za celý život nepoznala nic jiného než práci na statku. Její rodina je velmi chudá a existenčně závislá pouze na tom, co si sama dokáže vypěstovat, vytvořit a prodat. Mary má tři sestry a velmi přísné, odměřené a city neprojevující rodiče. Matka je chladná, neustále zabraná do práce. otec je vyloženě hrubý a násilnický. Nejvíce ho tíží, že nemá syna, který by mu s prací na poli pořádně pomáhal. Dcery jsou totiž podle něj pomalé, líné a neschopné, i když pracují, jak nejlépe dovedou.

A když se mu tedy naskytne příležitost vydělat si nějaké peníze tak, že pošle jednu z dcer do služby bohatému vikářovi na druhé straně městečka, zvolí si právě Mary. To ona je totiž nejpomalejší ze všech, jelikož má od narození jednu nohu chromou, takže jí nebude žádná škoda. Řekli by jste si asi, že to bude pro Mary štěstí, protože se dostane od otce a z úmorného stereotypu každodenní těžké práce do krásného domu, kde nemá nouzi o jídlo nebo hezké čisté oblečení. Ve skutečnosti je to ale všechno jinak a celý příběh vede k šokujícímu konci.

"já hodiny neumím paní.
ty ses to nikdy nenaučila?
tam u nás to k ničemu není.
tak jak proboha živého poznáš kolik je hodin?
vstáváme když se rozední jdeme spát když je tma. zvířata nemají hodiny a zdá se že to zvládají docela dobře."

Obzvlášť první část knihy je prostě nádherná. Z dívčina vyprávění čiší hluboce zakořeněný vztah ke zvířatům, o které se stará, a k prostředí, v němž žije. I když Mary pochází z nejprostších poměrů, je znát její přirozená inteligence a bystrost. Je to neuvěřitelně milá postava, upřímná, prostořeká a beze strachu z čehokoli. Ve všem kolem sebe dokáže najít něco pozitivního. Její vyprávění je na první pohled lehké a rozverné, ale postupně přibývá na závažnosti, která je cítit z každého slova.

Je to knížka krásná a šokující. Je současně poetická, naturalistická a drsná. Je z ní cítit nádhera snů a svobody na jedné straně, ale také špína statku i hlubokých lidských špatností a neovládnutých pudů na straně druhé. Pohladí na duši a vyděsí zároveň, což jsou pro mě v literatuře nejsilnější kombinace a protiklady. Pojednává o sociálních rozdílech té doby, o různých způsobech života a samozřejmě o mezilidských vztazích. K tomu si přičtěte styl psaní, který to všechno podtrhuje. Barva mléka mě zkrátka hodně vzala, rozhodně bude patřit k nejoblíbenějším přečteným tohoto roku. Doporučuji všem bez rozdílu pohlaví i věku.

pátek 31. března 2017

Věnečková Hana

Měla jsem to štěstí, že se mi nedávno dostala do ruky knížka Hana české spisovatelky Aleny Mornštajnové. Přestože je to už autorčino třetí dílo (nakladatelství Host už vydalo Slepou mapu a Hotýlek), já jsem žádné z předchozích zatím nečetla. Hana vyšla celkem nedávno a na sociálních sítích bylo její věnečkové obálky všude plno. Jakmile jsem tedy na knihu narazila, sáhla jsem po ní - a rozhodně jsem neudělala chybu. Vždycky mám takovou radost, když pro sebe objevím nějakého českého autora, který mě nadchne. :-)


Kniha má podle mého názoru geniálně promyšlenou kompozici. Začíná zlehka, příběhem z přelomu padesátých a šedesátých let, který vypráví školou povinná dívka Mira. Říkám zlehka, i když popravdě už u prvních padesáti stran jsem měla slzy v očích. Zlehka myslím hlavně vzhledem k tomu, co všechno ještě dějově následuje. Mira má bezstarostné dětství, zlobí své rodiče a dospěláckému světu moc nerozumí. Pak ale najednou, v den maminčiných narozenin, ji zcela změní život krabice šlehačkových věnečků. Přichází o rodinu a její sladké dětství se v okamžiku rozplývá jako dým.

V druhé části knihy se vracíme k Miřiným předkům, do let předválečných a válečných. Tady už v závažnosti přituhuje z jediného prostého důvodu - Miřina rodina z matčiné strany je totiž židovského původu. Čtenář tu má možnost seznámit se s několika konkrétními osudy, připomenout si, jak postupoval režim a nacistická nadvláda, jak přibývaly nařízení a zákazy pro židovské rodiny. Od soupisu a zabavování majetku, přes zákaz vycházení a nošení žluté hvězdy, až po předvolání na cestu do Terezína. Čtenář má možnost prožít s postavami nevědomost, náhlé prozření, následnou úzkost a strach o životy svých nejbližších i vlastní. Všechno je to hrozně konkrétní, autentické a působivé, musíte číst pořád dál, i když je vám naprosto jasné, jak to bude všechno pokračovat..

Nakonec je zařazena kapitola nejkrutější. Je vyprávěna z pohledu Hany a celá se vztahuje právě k této postavě, která byla zatím spíše zahalena tajemstvím. K přečtení třetí části je opravdu potřeba silný žaludek a v tom právě velmi oceňuji uspořádání knihy. Možná se pletu, ale při čtení mě napadlo, že kdyby byl celý příběh vyprávěn chronologicky, jednak by se samozřejmě vytratilo napětí a mnohá tajemství, především by ale možná někteří čtenáři knihu odložili hned na začátku. Já bych nad tím minimálně přemýšlela, narazit na ni ve špatném období. A to by byla hrozná škoda.

Existuje mnoho knih o válce a režimech, které v minulém století sužovali naši zem. Některé vznikly jako bezprostřední výpověď, ty psané dnes už jsou chápány spíše jako próza historická. Všechny mají smysl minimálně díky své výpovědní hodnotě o minulosti, připomenutím událostí, které by nám měly být odstrašujícím případem. Některé toho ale na svých stránkách nesou mnohem víc. Rozvíjí v nás třeba empatii a upozorňují na nesmyslnost předsudků.

Hana Aleny Mornštajnové se ale zdaleka netýká jen války. Je to čtivá studie o rodinných vztazích napříč generacemi, o nečekaných situacích a nutnosti poradit si v nich, i když to není úplně snadné a jedinec přitom musí mnohé obětovat. Knížka vypráví o lidských pohnutkách, které se někdy zdají důležité, a o rozhodnutích na nich založených, jenž ale mohou vést ke katastrofickým následkům. Dílo je také prodchnuto motivem viny, kterou si postavy vědomě či nevědomě nesou celým životem. Tak si Hanu přečtěte, ať to skrze ni zažijete na vlastní kůži.

Alena Mornštajnová - Hana

středa 29. března 2017

Doporučení

V pondělí jsem navštívila další představení z cyklu LiStOVáNí, což mi připomnělo, že jsem se o tomto projektu na blogu zatím vůbec nezmínila. Je mi jasné, že pokud se trochu pohybujete v našem literárním světě, určitě už jste nějaké jejich představení navštívili, nebo o něm alespoň slyšeli. Článek je tedy doporučením pro ty, kteří jsou projektem ještě zcela nepoznamenáni, případně pro všechny, kteří si rádi přečtou, jak se mi líbilo konkrétní scénické čtení knihy Mít a nemít Ernesta Hemingwaye. 


Za projektem stojí třeba vám všem jistě dobře známý Lukáš Hejlík a jde především o propagaci literatury, nově vydávaných knih a současných autorů. Což prostě chceme, no ne? V dnešní době plné internetu a televize, zase lidem trochu přiblížit čtení knih, učinit to atraktivním, moderním a zajímavým. Namátkou se Listování v poslední době věnovalo třeba Jiřímu Hájíčkovi, Robertu Fulghumovi, Danielu Glattauerovi nebo Emilu Haklovi. Z vybrané knihy jsou pak vždy vybrány, čteny a hrány některé pasáže tak, aby výstup působil jako celek, aby z něj byl čitelný příběh představované knihy a aby vznikla správná atmosféra. 

Jak se tak dívám na program Listování, zjišťuji, že jsem byla na jednom z posledních scénických čtení Mít a nemít v nejbližší době. To je opravdu škoda, protože bych vám jinak ráda doporučila, abyste na něj zašli. (Takže si asi budete muset zajít na jiné, můžu vám ale říct, že to stojí za to vždycky.) Na začátku představení jsme se dozvěděli, proč byl vůbec Hemingway ke ztvárnění vybrán, když se iniciátoři projektu chtějí věnovat primárně literatuře současné, v ideálním případě autora na představení přivést. Odeon totiž v posledních letech postupně nově vydával některé knihy Ernesta Hemingwaye a Listování se tímto počinem inspirovalo. Klasika by mohla být přece jen trochu větším oříškem než současné populární tituly, nicméně představitelé se úkolu zhostili skvěle.

Pouze dva herci ztělesnili mnoho rolí a roliček vystupujícíh ve vybraných scénách. Vystoupení dokázalo zpřítomnit slané moře, rybáře a námořníky, dokázalo zanést diváka do třicátých let Severní Ameriky. Nechyběla tomu závažnost doby v krizi, bída chudých mužů, kteří jsou nuceni dělat ilegální věci, pokud chtějí uživit rodinu a přežít. Došlo na pašování alkoholu i lidí, na přestřelky a dokonce nezřídka i na smrt. Oba herci tomu všemu ale dokázali přidat vtip a trefné poznámky, takže jsme se pořád smáli jejich ztvárnění opilého námořníka nebo skupiny číňanů. No prostě a jednoduše se nám to celé zase moc líbilo. :-)

Takže když budete mít někdy možnost - pakliže třeba Listování jezdí do vašeho města a vy jste jejich scénické čtení zatím nenavštívili, určitě to brzo napravte. Koukněte se na program. Vypadá to, že v nejbližší době se bude číst hlavně kniha Na první pohled, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Host. Jedná se o román pro ženy, v němž u dveří obyčejného automechanika zazvoní hollywoodská hvězda Scarlett Johanssonová, což by mohlo být ve výsledku vážně komické. Tak já už se těším na další představení!

neděle 19. března 2017

Nová beseda a vzdělávání

Vzdělávání - téma, které se nějakým způsobem týká každého z nás. V posledním roce je to pro mě oblast, nad kterou hodně uvažuji. Impulzem mi bylo především studium učitelské způsobilosti, přednášky z pedagogiky, hodiny didaktiky češtiny, zkrátka mnoho podnětů, nad kterými mě v některých případech ani dřív přemýšlet nenapadlo. V rámci tohoto studia k nám mluví mnoho osobností, které mají často rozdílné názory na školství, zakládají si na nejrůznějších přístupech a dbají na odlišné oblasti ve vzdělávání. K tomu se přidávají vzpomínky na vlastní zkušenost se školou základní a střední, často velmi se lišící od veškerých ideálních představ. Proto kniha Co je nového ve vzdělávání upoutala moji pozornost s přáním dozvědět se v této oblasti něco objektivnějšího a stručně shrnujícího celou současnou situaci.


Nová beseda je malé nakladatelství, které knihu vydalo a které se specializuje na non-fikční literaturu. V edici Co je nového vydává opravdu útlé knížečky z humanitních i přírodních disciplín, které sepsali odborníci. Najdeme v ní tituly shrnující základní poznatky o současné situaci populárních a lákavých věd jako je třeba umělá inteligence, estetika nebo management. Jsou to tedy knihy pro všechny, které tyto vědy zajímají a přitom v nich nemají nijak rozsáhlou znalost. Jsou psány srozumitelně, bez přílišného zabíhání do detailů. Je to ideální čtení pro lidi, kteří si touží udělat přehled. Ideální pro mně podobné, kteří studují nějaké všezahrnující obory jako je filozofie, kde potřebujete ideálně vědět všechno něco o ničem všem. 

Autor Tomáš Feřtek svou knihu Co je nového ve vzdělávání začíná krátkým uvedením do situace školství v dějinách především minulého století. Trefně upozorňuje na to, jak dnes spousta lidí stále vyzdvihuje kvalitu školství v minulém režimu (!) - asi všichni tušíte, jak jsou podobné názory paradoxní. Autor uvádí v souvislost stav tehdejší společnosti a vzdělávání a v návaznosti na to píše o nových objevech a obrovských změnách, které nastaly v posledních desetiletích v mnoha vědních disciplínách a které nastavily zcela nové požadavky na pracujícího člověka, na člověka toužícího uspět v naší společnosti. Sebevědomí, soft skills, technická zdatnost. Je školství schopné se těmto požadavkům, které si dnešní člověk potřebuje osvojit, přizpůsobit a předat je? Stále se mluví o reformách ve školství, ale v reálu jich zase tolik neprobíhá. A pokud ano, buď stejně nevedou k lepším výsledkům, nebo se setkávají s nepochopením učitelů, žáků nebo rodičů. 


Ať už máte na věc jakýkoli názor, nebo si ho teprve chcete udělat, Co je nového ve vzdělávání vám poskytne mnoho námětů k přemýšlení a pokusí se vám otevřít oči v tom, jak moc je naše většinové vzdělávání zastaralé. Autor ale žádný názor násilně nevnucuje nebo neupřednostňuje, nabízí obecnější základní pohled a nechává prostor pro případné další úvahy, nakonec nabídne i jinou literaturu k tématu. Po přečtení ve mně převládl pocit, abych otevřela mysl novým možnostem ve vzdělávání, hledala pro sebe i pro své děti něco lepšího a rozhodně se úplně oprostila od prohlášení typu "my jsme to tak dělali, naše děti to taky nezabije" a podobných..

Takže znova, pokud chcete zjistit něco o současném stavu nějakého oboru a nechce se vám číst kvanta odborné literatury, na kterou stejně většina z nás, přiznejme si to, nemá chuť nebo čas, knihy z Nové besedy jsou dobrým začátkem, dobrým shrnutím současného bádání. S Co je nového ve vzdělávání mi přišla také knížka Co je nového v biologii, a i když to pro mě není zrovna nejlákavější obor, rozhodně jí projdu. Je to záležitost na jedno odpoledne a nikdy neuškodí mít alespoň základní přehled, co? :-)

Tomáš Feřtek - Co je nového ve vzdělávání

Za knihy děkuji nakladatelství Nová beseda.