sobota 24. června 2017

Pelíšky a spol.

Kultovní film Pelíšky zná zkrátka každý Čech. Mnozí na něj koukají každoročně o Vánocích v televizi nebo si občas připomínají nejznámější hlášky. Je to nepochybně film, který k nám zkrátka tak nějak patří a který by si nikdo neměl nechat ujít - je poučný, hezky zobrazuje některé okamžiky naší historie na konkrétních osudech obyčejných lidí, je smutný i zábavný zároveň. Vznikl v roce 1999 na motivy povídkové knihy Petra Šabacha Hovno hoří, podle níž Petr Jarchovský vytvořil scénář k filmu, který následně režíroval Jan Hřebejk. Od té doby už uplynulo bezmála dvacet let a letos byl v kinech uveden první díl z trilogie Zahradnictví: Rodinný přítel. Film jsem zatím neměla příležitost vidět, ale narazila jsem na knihu - literární zpracování této filmové trilogie od Petra Jarchovského. Jak tedy Zahradnictví s Pelíšky souvisí?


"Je to nejosobnější věc, jakou jsem kdy napsal." To jsou slova Jarchovského na obálce knihy. V tomto případě se totiž autor neinspiroval příběhy svého přítele Petra Šabacha ani nikoho jiného, ale vycházel ze vzpomínek svých blízkých. Tak vznikly tři příběhy, tři výpovědi o skutečných osobách, které dohromady tvoří jakousi rodinnou ságu a které pokrývají těžké roky naší minulosti 1939 až 1959. Jarchovský se zde tedy vrací k událostem před dějem Pelíšků a zároveň v některých postavách Zahradnictví velmi snadno rozeznáme výrazné protagonisty z Pelíšků. Už vám asi došlo, že Zahradnictví tedy tvoří pomyslný prequel k Pelíškům.

Zahradnictví sestává ze tří částí. Ty nesou názvy Rodinný přítel, Dezertér, Nápadník. Musím říct, že nejvíce mě bavil rozhodně díl první - Rodinný přítel. Oceňuji na něm zejména originalitu zápletky a zaměření na ženské hrdinky. Jedná se vlastně o zobrazení válečných let nikoli z pohledu vojáků, politiků, důležitých hodnostářů, vězňů nebo jinak trpících, jako tomu bývá nejčastěji. Jde o zobrazení této doby z pohledu tří sester, které byly před válkou zvyklé na jistou úroveň, které ale, protože se mužská část jejich rodiny zapojila do odboje, o tuto mužskou část přišla. A tak se o sebe a své děti musí nějak postarat samy a přitom doufat, že brzo válka skončí a že se otcové jejich dětí (které se narodily až po odchodu otců do vězení) jednoho dne vrátí ve zdraví domů.

Autorovi se velmi pěkně podařila zobrazit atmosféra doby, problémy, jimž dámy musely čelit, i soudržnost, která mezi nimi vznikla. Další dva díly ale bohužel na Rodinného přítele nedosahují. Stále se myslím velmi hezky podařilo vystihnout dobu: zobrazit tři šťastné poválečné roky, kdy se podnikatelům podařilo obnovit své živnosti a vyšplhat se na předválečnou úroveň, i následný poúnorový úpadek, opětovné zabavování majetku, podniků a věznění nepřátel režimu. Také jsou tyto dva díly možná odlehčenější a vtipnější, stále pojednávají zajímavých postavách. Ale celkově mi přišlo, že jsou to převážně vlastně jen přebrané hlášky a situace z Pelíšků, k nimž už není přidáno mnoho nového, poutavého či originálního.

Co nesmím zapomenout pochválit je grafické zpracování knihy, kterou vydala Paseka. Obsahuje jak fotografie z natáčení, tak také fotografie skutečných osob z rodiny Petra Jarchovského, jejichž životními příběhy se při psaní inspiroval. Vědomí předlohy reálných osudů (jak už to tak prostě bývá, co si budeme povídat) samozřejmě přidává knize na zajímavosti a závažnosti. Jednotlivé díly jsou dost krátké, nepokrývají ani sto stran. Text je členěn na krátké úseky podle filmových scén a vyprávění odpovídá zachycení "okem kamery". Každý příběh tedy přečtete na jedno posezení. Docela se na filmová zpracování těším, především na Rodinného přítele. Jsem zvědavá na zhmotnění postav třeba Aňou Geislerovou, Klárou Melíškovou a konečně i Ondou Sokolem. 

Zahradnictví je tedy v mých očích významné především jako další svědectví a zobrazení doby, která diváky a čtenáře snad ještě dlouho neomrzí a nepřestane zajímat. V tomto konkrétním případě se mi zdá, že jestliže se filmy hezky povedou, knižní verze zřejmě nic moc navíc nepřinese, jelikož přece jen nejde o nějaké úchvatné literární zpracování, jde tu především o příběh. Svět by se zřejmě bez knihy úplně klidně obešel. Nicméně pokud dává někdo za každou cenu přednost knize před filmem, i z literárního zpracování si udělá dobrý obrázek. Takže pokud máte rádi Pelíšky díky humoru, postavám a době zasazení, příběhy ze Zahradnictví jsou jim v mnohém blízké, i když slávy Pelíšků podle mého názoru už určitě nedosáhnou.  

sobota 17. června 2017

Soutěž

Ahoj, tak konečně jsem se dokopala k tomu, udělat tu taky nějakou soutěž! Proč to?

  • Protože už má tenhle blog za sebou roční existenci (🍰🎈) a protože ho ještě pořád navštěvujete a čtete. :-)
  • Protože psát blog je pro mě způsob, jak si v hlavě urovnat myšlenky a názory o přečtených knihách. Někdy je toho potřeba přečíst hodně, já pak měním jednu knihu za druhou a nestihnu se po přečtení zastavit a pořádně se nad ní zamyslet. S příchutí slov je mi pak k tomu prostorem a důvodem. Je to moje místo, kde se můžu podělit o dojmy, kde můžu sdílet pocity z právě přečteného a taky třeba někoho inspirovat ke čtení. :-)
  • No a samozřejmě taky z toho důvodu, že bych někomu ráda udělala radost. :-)

Tak jdeme na to!

Co můžete vyhrát? 

Můžete si vybrat z následujícího: Buď knihu Solitaire od devatenáctileté(!) Alice Osemanové, což je vlastně takový běžný young adult román, anebo značně hororovnější a magičtější soubor povídek Co nám oheň vzal od Mariany Enríquezové, argentinské autorky.


Jak soutěžit?

Napište mi komentář nebo e-mail na bohemistik25@seznam.cz a v něj uveďte:
  • váš e-mail, kam vás můžu kontaktovat v případě výhry,
  • kterou z výše uvedených knih byste chtěli vyhrát,
  • a především váš tip: kolik knih je na hromadě na fotce níže? (Samozřejmě všechny knihy na hromadě nejsou viditelné, abyste je mohli jednoduše spočítat.)
Učiňte tak do půlnoci 25. 6. 2017. Já pak vyberu z nejbližších tipů dva výherce, které následně kontaktuji. 


Tak díky za účast a hodně štěstí! :-)

pátek 9. června 2017

Všehochuť

Po dlouhé době zase pár tipů na čtení. :-)


Takaši Hiraide - Kočičí host

Kočičí host od Takaši Hiraideho je kniha, která vám ukáže odlišnou kulturu, uklidní vás a donutí se zastavit. Nabízí příběh o manželském páru, který žije v malém domku uprostřed krásné japonské zahrady v odlehlé čtvrti Tokia. Aniž by kdy toužili po nějakém zvířeti, začne je navštěvovat kočka sousedního chlapce. Najednou vstoupí do jejich života a postupně si vytvoří zvláštní vzájemná pouta. Nečekejte akci a rozvinutý děj. Pouze klidně plynoucí vyprávění o každodenním životě, radostech a starostech. Taky se dozvíte zajímavosti z Japonské historie konce minulého století, které jsou ještě doplněny a osvětleny v doslovu. Na mě kniha působila jako pohlazení a uvědomění si, že nemá smysl pořád se za něčím honit. Vždycky taky není třeba rychle ubíhající příběh plný zápletek, někdy stačí melancholická atmosféra a klid. Je to zkrátka o ničem a přitom o všem. O životě, touhách, práci, penězích, společnosti a taky o smrti. Autorův styl se mi moc líbil a jelikož je to spisovatel dosti plodný, snad někdy někdo přeloží další jeho knihu do češtiny. Prostě srdcovka.
Stejně jako kočka ani psaní neuznává hranice.

Eugen Ovidiu Chirovici - Kniha zrcadel

Detektivka, v níž tak úplně nejde o rozuzlení, to je Kniha zrcadel. Skládá se ze tří částí - tří výpovědí o jednom nevyřešeném případě, který se po dvaceti letech dočká nového vyšetřování. V první části dojde do literární agentury část rukopisu od muže, kterého se ona nevyřešená vražda týkala - byl vyslýchán jako podezřelý. Tato první část se mi líbila nejvíce. Přenese čtenáře do doby před vraždou, odehrává se v univerzitním prostředí, naznačuje zvláštní psychologické výzkumy, je zkrátka tajemná a zajímavá. V dalších částech už probíhá nové vyšetřování po letech. Postupně se vyjevuje mnoho pohledů a názorů na stejné události a čtenář netuší, u koho hledat pravdu. Jak se píše v knize: pravda jednoho je lží druhého. Každý něco prožil a jeho vnitřní pohnutky a cítění tolik ovlivnily jeho subjektivní pohled na věc ia především jeho vzpomínky. V konečném důsledku knihu hodnotím jako průměr, je ale opravdu napínavá a čtivá, a navíc má myšlenku. Jo a autor je rumunsko-maďarsko-německého původu!

Alessandro Baricco - Pan Gwyn

Moje druhá kniha od Baricca. Jeho styl psaní je jednotný a svébytný. Jeho knihy jsou poznamenány něčím iracionálním, transcendentním, neuchopitelným. Obě knihy se mi celkem líbily, přesto musím s odstupem konstatovat, že to jaksi úplně není můj styl a že ve mně příběhy zase tolik nezanechaly. V některých aspektech mi to připadá prvoplánové a hluboké jen naoko. V této knize je hlavní postavou pan Gwyn, slavný spisovatel, který se ze dne na den rozhodne přestat psát a publikovat knihy vlastně kvůli tomu, že mu vadí mediální sláva a věci s ní spojené. Rozhodne se stát opisovačem. Zřídí si ateliér, pozoruje lidi a následně pro ně napíše portrét. Tento portrét pak každým modelem vnitřně pohne, umožní mu najít klid a "vrátit se domů". Moc se mi líbí myšlenka, že my jako individua nejsme postavy, ale celé příběhy, a celá ta rovina o literutuře a funkci příběhů byla skvělá. Autora bych asi doporučila těm, co mají rádi Coelha a jemu podobné, kteří se čtenářům snaží ukázat svět z jiné stránky.


pondělí 8. května 2017

Odeon

Tentokrát shodou okolností o třech knihách od Odeonu.


Han Kang - Vegetariánka

Vegetariánka nedávno vpadla na český knižní trh s pověstí vyhlášené knihy, která obdržela Man Booker International Prize 2016. Han Kang ve své zemi - Jižní Koreji s knihou neprorazila, proslavil ji právě až anglický překlad. 
Spisovatelka ve Vegetariánce zobrazuje postavení žen, intimní všednost lidí a zvyklosti, které v její společnosti panují. Postupně nám vypráví tři postavy o jedné ženě, která se kvůli drsnému a osudnému snu rozhodne být vegetariánkou. Nejprve se o ní dozvídáme prizmatem jejího manžela, který pro ni nemá nejmenšího pochopení, dále ji nazíráme očima jejího švagra a nakonec její sestry. Postupně se nám tak skládá obraz jedné jihokorejské rodiny ve dvou generacích se vším, co k tomu patří. Rozhodně nečekejte, že vegetariánství je jediným tématem, které kniha řeší.
Není to zrovna veselé nebo akcí nabité čtení, ale rozhodně vám rozšíří obzory. Skrze román se poučíte a nahlédnete do fungování dosti odlišné společnosti. Velmi oceňuji také rozsáhlý a informačně bohatý doslov české překladatelky Petry Ben-Ari, který v interpretační části může případně dopomoct k pochopení některých zmínek či pasáží a popisuje osudy knihy i autorky.

Dimitri Verhulst - Opozdilec

V tomto případě nám Odeon umožnil přečíst si překlad současného belgického autora. Můžu říct, že Opozdilec mě opravdu bavil. Na malém prostoru autor vypráví příběh sedmdesátníka, který už nevydrží žít svůj život, a proto se rozhodne předstírat Alzheimerovu chorobu. Ničí ho totiž manželství s příšernou ženou, nepochopení, které ho pojí s jeho dětmi, i ubíjející maloměstský život. 
Takhle stručně to může znít jako opravdu smutné téma, které by se dalo vyprávět pateticky a depresivně. A smutný tento příběh bezesporu je, nicméně autor ho vypráví naprosto geniálně. Ze všeho nejlepší (tedy vedle celkem šíleně znějícího námětu) je na knize rozhodně jazyk (ačkoli soudím samozřejmě český překlad). Výrazy a slovní spojení jsou tak dobře zvolené, vtipné a trefné, že jazyková stránka z velké části obstarává i veškerý humor v knize. A ten je opravdu černý a sarkastický, takže pokud vás něco podobného pohoršuje nebo nebaví, knihu nečtěte. Pokud ale máte podobný styl humoru rádi, rozhodně do toho jděte, já jsem se u čtení smála nahlas. 
Kniha zobrazuje život člověka, který byl během let sice naplněný prací a koníčky, nicméně v soukromí tento jedinec spokojenosti nedosáhl, a proto se rozhodl vzít alespoň jeho poslední část do vlastních rukou. Celé je to vyprávěno v ich-formě samotným aktérem - ne tak úplně jako souvislý příběh, spíše jako historky z jeho života. Důležitým prvkem je také kritika už zmíněného maloměšťáctví a žití vlastního života podle cizích pravidel. Navíc je v knize významně zmíněn Bohumil Hrabal. Moc doporučuji! :-)
"Lidé v mém věku nemívají facebook ani nic sociálního na počítači, aby zatočili se samotou, ba ne, my se setkáváme v reálném životě s úděsnou pravidelností na pohřbech a udrržujeme takto úplně sami od sebe kontakt s řídnoucím vnějším světem."

Marek Šindelka - Únava materiálu

A nakonec jednu českou prózu. Konečně jsem si taky přečetla oceněnou Únavu materiálu a pochopila všechny ty reakce na knihu - často je zmiňován výborný námět, ale slabší nebo zvláštní zpracování. S tím námětem je to jasné, uprchlictví je zkrátka aktuální problém a rozhodně by se o něm mělo mluvit, psát, vědět. Určitě je autorovi ke cti, že se už pustil do tvorby románu věnovanému pouze tomuto tématu a ještě z pohledu samotných uprchlíků, k tomu není co dodat. 
A k tomu zpracování: kniha jistě není pro každého. Není pro čtenáře, kteří hledají lehkou zábavu, to pověstné "lehké a rychlé čtení". Šindelka užívá kratičké věty, časté popisy věcí a prostředí, vypisuje jaksi s odstupem vnitřní monology postav a naopak šetří s dialogy. Příběh vlastně nemá jasný začátek a konec, nevíme, o kom přesně vypráví, neznáme národnost postav, jejich věk a často ani jména. Dvě hlavní postavy se ve vyprávění střídají a u nové kapitoly si čtenář není dlouho jistý, o kom je zrovna řeč. Zkrátka dá trochu zabrat se v knize zorientovat a sžít se s autorovým stylem. Přesto se Marku Šindelkovi myslím podařilo velice trefně a syrově popsat alespoň zlomek toho, co můžou tito jedinci prožívat a jak je s nimi zacházeno. A hlavně připomenout, že jsou to taky lidé..

Takže Odeon, jako vždy, nabídl další kvalitní, netradiční a zajímavé čtení. :-)

čtvrtek 20. dubna 2017

Nedávno

Pár z těch, co mi nedávno prošly rukama a hlavou.


Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce

Tahle kniha se mi asi líbila z těch, co jsem od Murakamiho četla, nejvíce. Vzala jsem jeho tvorbu zřejmě z té slabší stránky, takže mám pořád to nejlepší před sebou (třeba Norské dřevo), což je moc fajn. V Na jih od hranic, na západ od slunce Murakami řeší svá obvyklá témata. Lidskou existenci a hledání jejího smyslu, osudovost a promarněné příležitosti. Tentokrát se zaměřuje hodně na individualismus a na to, do jaké míry se jedná o pozitivní vlastnost a kdy už se stává sobectvím. Příběh jedináčka Hadžima se mi moc líbil, ale ze všeho nejvíc mě bavila záhadná postava Šimamoto. Na Murakamiho knihách mám nejraději tu jedinečnou atmosféru, poklidnou a vážnou, tak nikdo jiný nepíše. Je mi z toho vždycky duševně dobře - je to prostě jako droga, takže už se klepu na další. :-)

Milan Kundera - Nesmrtelnost

Kundera je záruka kvality. V Nesmrtelnosti dotahuje nejdále ze všech česky psaných děl svou zamýšlenou románovou poetiku. Porušuje jednotu děje, takže se nám tu v jakési nesmrtelnosti setkává Goethe s Hamingwayem a rozmlouvají spolu. Ti především nejsou spokojeni s tím, že mají čtenáři a literární historici často větší zájem o jejich životy, než o samotné dílo. V jedné z rovin pak vystupuje postava spisovatele Kundery, který se v závěru setká s postavami rovin jiných. Už jste se ztratili? Taky je to první román, v němž autor vytvořil pořádnou ženskou postavu, která není jen objektem sexuální touhy, Naopak je to postava velmi svébytná a zajímavá. Nesnesitelnou lehkost bytí to pro mě sice nepřekonalo, ale stejně je to legendární a výborné.


Jiří Kratochvil - Avion

Jiří Kratochvíl, v současnosti zřejmě stále jediný český autor veřejně se přihlašující k postmodernismu. Jeho dílo určitě není pro každého, chce to trpělivost. Avion je inspirován stavbou stejnojmenného funkcionalistického hotelu v Brně. V románu nám Kratochvil předkládá příběh o spisovateli Hynku Kočkovi, v jehož životních osudech můžeme sledovat mnoho analogií s životem autora. Střídá se tu rovina pojednávající o Hynkově životě s rovinou románu, který zrovna tvoří, tedy fikce ve fikci. Asi tady nebudu prozrazovat, k čemu v druhé polovině dojde a ve které rovině se to stane, každopádně je to dost komplikované a pro Hynka děsivé. :-D Zkrátka postmoderna. Zvláštní kousek, ale stálo to za to.  


Alessandro Baricco - Hedvábí

Tato útlá knížečka v sobě skrývá Francii, Japonskou, dlouhé obchodní cesty, hromady hedvábí a peněz, a navrch ještě příběh o osudovém očarování. Francouz Hervé Joncour má docela zvláštní povolání: nakupuje vajíčka bource morušového a vyrábí z nich hedvábí. Vajíčka se ale jednoho dne nakazí a jediná možnost, jak obchod zachránit, je vydat se na dalekou cestu do Japonska. Tam se Hervé setkává s velmi odlišnou kulturou a lidmi. Jeho blízcí ovšem po návratu domů shledají, že už nikdy nebude stejný jako dřív. Je to příběh poetický, záhadný, krásně napsaný a velmi smutný. 

Tak se nechte inspirovat. :-)

pondělí 17. dubna 2017

Suomikumma - finské podivno

Tak konečně je tu ta nová, (mnou) dlouho očekávaná kniha Pasi Ilmari Jääskeläinena, Magický průvodce městem pod pahorkem. Vážně miluju Literární spolek Laury sněžné, hrozně moc. Taky se mi líbila Pasiho povídka v Lesních liškách. Vzniklo tak ve mně obrovské, asi půlroční natěšení na jeho novou knihu, která měla vyjít letos na jaře. Úžasný název i anotace a taky fakt, že má mít kniha dva různé konce a čtenář v knihkupectví neví, který z nich si koupí, to všechno zní přesně tak magicky, jak bych u Passiho očekávala. Jenže...


Začíná to celé pozvolna a skvěle. Nejprve je čtenáři představena hlavní postava románu - Olli, který vlastní nakladatelství, ztrácí deštníky a je pronásledován podivnými sny. Sny jsou postupně vyměněny za vzpomínky na minulost, na jeho dětství plné záhad a zvláštních zážitků. Do toho se Ollimu do života vrací dávná láska, jež měla na životy obou z páru hluboký dopad, jak čtenář postupně zjišťuje. Tato záhadná, v minulosti Ollim milovaná dívka se stala úspěšnou autorkou knihy Filmový průvodce životem a právě pracuje na dalším díle, které ponese název Magický průvodce městem.

Tohle všechno jsem si v knize zase hned zamilovala. Popisy míst, situací, činů a lidí, kteří mají mnohem "cinematičtější" účinek na přihlížející, než jiné. Taková místa a události člověka vytrhnou z každodenní reality, vytrhnou ho z jeho běžného já a donutí přemýšlet nad krásou okamžiku a prožívat skutečnost jinak. To prostě chcete, aby o tom někdo psal knihy, že.

Téma snů a vzpomínek, které se někdy neovladatelně mísí, je v románu zakomponováno nenásilným způsobem. Obojí zapomínáme stejně snadno, obojí si časem dokážeme v mozku docela překroutit a taky potlačit to, na co myslet nechceme nebo nemůžeme. Řeší se v něm i sociální sítě a jejich dopad na náš život. A taky to úžasné Finsko, podivno plné záhad, hlubokých citů a pout, lehkého nereálna, krutého násilí a sexu.


Jenže... To rozuzlení mě prostě trochu zklamalo. Tolik toho totiž bylo tak do detailu dotaženo do konce a objasňeno! Asi se nedokážu u Pasiho smířit s uzavřeným koncem, tedy vlastně dokonce se dvěma. Všeobecně mám raději otevřené konce, ale něco, co si říká finské podivno a navíc má přímo v názvu slovo magický, si otevřený konec podle mě přímo vyžaduje. Pokud podivno vysvětlíme, tak přece trochu podivným být přestává. Minimálně se tím vytrácí to lákavé záhadno. Byl to tak úžasný nápad se dvěma konci... 

Nějak tím ve mně došlo k odkouzlení knihy, po přečtení Magického průvodce se zdaleka nekonalo to, co po dočtení Literárním spolku. Přišlo mi to po celou dobu čtení tak skvělé, ale ten konec byl na mě prostě překombinovaný a z příběhu se magično, které ve Spolku bezpečně zůstalo, vytratilo. Mám pocit, že by se látka, s níž tu Pasi pracuje, dala s jeho kreativitou zpracovat a vygradovat přece jen lépe. Protože jsem do románu vkládala velké naděje, jsem z toho ještě trochu rozpačitá a moje nepřesvědčenost mě mrzí tím víc, že jsem zatím četla samé pochvalné a nadšené reakce.

Pokud máte zálusk na finskou literaturu, určitě si Magického průvodce přečtěte. Skrývá překvapivé i uklidňující myšlenky a je brilantně komponován, odkrývání informací je dávkováno velmi promyšleně. I přes moje výhrady bylo čtení skvělým zážitkem. Je to zase něco trochu jiného, než na co jsme v našich končinách běžně zvyklí.

Četli jste už Magického průvodce? Co na vyřešení a rozpletení příběhu říkáte? Jak se vám u Pasiho zamlouvá uzavřený konec?

Pasi Ilmari Jääskeläinena - Magický průvodce městem pod pahorkem

středa 5. dubna 2017

Krásná a šokující

Zase tu mám jedno velké doporučení na úlovek z Levných knih. Tentokrát je to kousek z Pestré řady soudobé prózy nakladatelství Plus, jmenuje se Barva mléka a napsala ho britská prozaička a dramatička Nell Leyshonová, které v češtině bohužel zatím vyšla v roce 2014 pouze tahle jedna jediná kniha. Zaujala mě svou krásnou obálkou a následně upoutala anotací, která začíná následující větou:
"Barva mléka je drobný literární skvost, v němž se skrze ojedinělou formu ukazuje osvobozující moc psaní jako prostředku k vyslovené jedinečné prožívané pravdy o sobě i o světě."

Barva mlékajedinečnou formu i obsah. Neexistují v ní velká písmena, výrazy jsou někdy vulgární a zvláštní a formulace nepřesné. V tomto případě to ale vůbec není samoúčelné, naopak použitý styl zdůrazňuje vše, co chce kniha sdělit a o čem pojednává. Pokud by měl někdo dojem, že by ho to při četbě rušilo, musím říct, že jsou to strachy neoprávněné a že případně stojí za to je překonat. Text je dobře strukturovaný a celé vyprávění velmi čtivé a pohlcující.

Vypravěčkou (zapisovatelkou) příběhu je čtrnáctiletá dívka Mary, která žije na anglickém venkově počátkem 19. století, a která za celý život nepoznala nic jiného než práci na statku. Její rodina je velmi chudá a existenčně závislá pouze na tom, co si sama dokáže vypěstovat, vytvořit a prodat. Mary má tři sestry a velmi přísné, odměřené a city neprojevující rodiče. Matka je chladná, neustále zabraná do práce. otec je vyloženě hrubý a násilnický. Nejvíce ho tíží, že nemá syna, který by mu s prací na poli pořádně pomáhal. Dcery jsou totiž podle něj pomalé, líné a neschopné, i když pracují, jak nejlépe dovedou.

A když se mu tedy naskytne příležitost vydělat si nějaké peníze tak, že pošle jednu z dcer do služby bohatému vikářovi na druhé straně městečka, zvolí si právě Mary. To ona je totiž nejpomalejší ze všech, jelikož má od narození jednu nohu chromou, takže jí nebude žádná škoda. Řekli by jste si asi, že to bude pro Mary štěstí, protože se dostane od otce a z úmorného stereotypu každodenní těžké práce do krásného domu, kde nemá nouzi o jídlo nebo hezké čisté oblečení. Ve skutečnosti je to ale všechno jinak a celý příběh vede k šokujícímu konci.

"já hodiny neumím paní.
ty ses to nikdy nenaučila?
tam u nás to k ničemu není.
tak jak proboha živého poznáš kolik je hodin?
vstáváme když se rozední jdeme spát když je tma. zvířata nemají hodiny a zdá se že to zvládají docela dobře."

Obzvlášť první část knihy je prostě nádherná. Z dívčina vyprávění čiší hluboce zakořeněný vztah ke zvířatům, o které se stará, a k prostředí, v němž žije. I když Mary pochází z nejprostších poměrů, je znát její přirozená inteligence a bystrost. Je to neuvěřitelně milá postava, upřímná, prostořeká a beze strachu z čehokoli. Ve všem kolem sebe dokáže najít něco pozitivního. Její vyprávění je na první pohled lehké a rozverné, ale postupně přibývá na závažnosti, která je cítit z každého slova.

Je to knížka krásná a šokující. Je současně poetická, naturalistická a drsná. Je z ní cítit nádhera snů a svobody na jedné straně, ale také špína statku i hlubokých lidských špatností a neovládnutých pudů na straně druhé. Pohladí na duši a vyděsí zároveň, což jsou pro mě v literatuře nejsilnější kombinace a protiklady. Pojednává o sociálních rozdílech té doby, o různých způsobech života a samozřejmě o mezilidských vztazích. K tomu si přičtěte styl psaní, který to všechno podtrhuje. Barva mléka mě zkrátka hodně vzala, rozhodně bude patřit k nejoblíbenějším přečteným tohoto roku. Doporučuji všem bez rozdílu pohlaví i věku.